Jan Radecký z Radče

1. Působení rodu Radeckých na Sedlčansku

Sedlčanský rodák Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče (1766 - 1858) byl jednou z těch osobností, které měly být z paměti národa vymazány už za takzvané první republiky, jak o tom svědčí státem zorganizovaná likvidace jeho pomníku roku 1919. Pojďme se dnes podívat do míst, kde se narodil.

Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče se narodil 2. listopadu 1766 v Třebnicích, které dnes jsou součástí Sedlčan. Jeho otec Petr Eusebius hrabě Radecký působil jako císařský komoří, matkou (Petrovou druhou ženou) byla Marie Venantie Bechinie z Lažan.

 

Stará česká šlechta

Radečtí patřili ke staré české šlechtě, například kanovník Václav Radecký ve 14. století pět let řídil stavbu Svatovítské katedrály, v jejímž trifoliu Petr Parléř zanechal jeho bustu. Rod používal přídomek "z Radče" podle dnes již neexistující vsi u Nového Bydžova v severovýchodních Čechách, z čehož postupně vzniklo jméno "Radecký". Šlechtictví dostal potvrzené Jan Radecký z Radče a Trnova přímo od českého krále Jana Lucemburského.

Někteří příslušníci rodu přišli o panství při stavovském povstání proti Habsburkům, které vyvrcholilo a současně skončilo prohranou bitvou na Bílé hoře. To byl i případ Kryštofa Radeckého, který ovšem nepřízeň osudu ustál, s pomocí manželky získal majetky jiné a začal znovu stoupat na společenském žebříčku. V tom pokračoval jeho syn Jan Jiří, který už to dotáhl na hejtmana vltavského kraje. Právě on přivedl rod Radeckých na Sedlčansko, když roku 1659 zakoupil Třebnici.

Nejstarší písemný záznam o Třebnici je z roku 1379, kdy byla v majetku Rožmberků jako součást jejich sedlčanského panství. Ti ji roku 1597 za vynikající služby věnovali známému rybníkáři Jakubu Krčínovi. Po něm Třebnici zdědila jeho nejstarší dcera, pak se střídali další majitelé (Byli mezi nimi například i Černínové). Teprve Radečtí si ji udrželi po delší dobu: byla v jejich majetku více než jedno století.

Jan Jiří rytíř Radecký z Radče a na Uhřicích, jímž začíná historie rodu Radeckých na Sedlčansku, se narodil 1609. Bojoval ve třicetileté válce, přičemž se mu jaksi mimochodem podařilo i zbohatnout. Rozhodl se tedy získané jmění dobře uložit a jeho zrak padl na Povltaví - mimo jiné právě na Třebnici, které koupil společně se dvěma dalšími vesnicemi. S tím souvisel i další společenský vzestup: 20. listopadu 1684 povýšen do panského stavu. Zemřel roku 1691.

 

Zrození třebnického zámku

V postavení hejtmana vltavského kraje jej pak vystřídal jeho syn Petr Eusebius Viktorín (1687 - 1743). Na zděděném panství hospodařil společně se svým bratrem Kryštofem Ferdinandem, roku 1698 jej ale dělí a Třebnici dostává Petr. Má problém: dobře zařízené rodové sídlo zůstalo Kryštofovi v Uhřicích, takže mu nezbývá, než v Třebnici postavit nový zámek. Rod Radeckých se tak postaral o nejvýznamnějších památku Třebnice.

Zámeček v Třebnici byl původně vystavěn v barokním slohu. Je jednopatrový, jeho dominantu tvoří malá hodinová věžička. Za zámkem je zahrada, dnes značně zpustlá. Objekt není přístupný veřejnosti.

Okolnosti, za jakých rod Radeckých Třebnici opustil, nejsou historikům známé. Vědí jem že roku 1788 zámek koupil jakýsi Ignác Buchler - a po dlouhém hospodaření Radeckých se další majitelé Třebnice začali rychle střídat. Posledním vlastníkem se stala rodina Šemberů, která koncem 19. století provedla renesanční přestavbu. Po druhé světové válce jim byl zdejší majetek zabaven a ze zámečku se stalo lesnické učiliště. V tomto období objekt chátral a při restitucích v 90. letech se vrátil i s hospodářským dvorem do vlastnictví Štemberů. V současnosti je nabízen ke koupi.

 

Příliš krátké dětství

Geny pro válčení zdědil i příslušník následující generace Radeckých, syn Petra Eusebia, Václav Leopold Jan narozený roku 1704 - a vojenská služba jej zavedla do Itálie, kde se měl později proslavit nevýznamnější člen rodu Radeckých. Z dobrodružného života ve světě se vrátil na Sedlčansko roku 1741. Do stavu říšského hraběte jej povýšil císař František Štěpán Lotrinský v září 1764. Vojákem se stal i jeho syn Petr Eusebius (narozen roku 1732). Také jeho služba zavedla na jih kontinentu - jeho posádka byla na Sicilii. Domů se vrátil až roku 1762.

Když se mu na třebnickém zámku narodil syn, nebyla to jen radost. Novorozenec byl od pohledu drobný a neduživý a rodiče měli strach, že nepřežije ani prvních pár dní po porodu. Proto se spěchalo se křtem. Smrt ale měla jiné plány - nejdřív zemřela matka, otec se nedočkal ani deseti let věku svého syna. A tak budoucí slavný vojevůdce na Sedlčansku dlouho nezůstal: ještě před svou smrtí ho otec poslal na studia k piaristům do Prahy, ve dvanácti letech pak odešel do vojenské akademie - a vstříc kariéře jednoho z nejslavnějších vojevůdců 19. století. Na Sedlčansko už se nevrátil. Přesto jeho jméno už zůstane s tímto krajem natrvalo spojené: místo narození uvádí i jeho životopisci v zemích, kde jinak nikdo o Sedlčanech nikdy neslyšel.

Zato u nás snahy vymazat jeho jméno z historie stále nekončí, jak o tom svědčí boje za obnovení jeho pomníku v Praze. Přitom jediným jeho "proviněním" bylo, že dobře bránil vlast, jejíž součástí byly i jeho rodné Čechy.

 

2. Geniální stratég bitvy národů

Vojevůdce Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče je pravděpodobně jediná historická osobnost Sedlčanska, která významně ovlivnila evropské dějiny. Na jiném místě seriálu jsme se seznámili s jeho vítězným tažením v Itálii, které vyvrcholilo slavnou bitvou známou jako první bitva u Custozzy (1848). To už však byl v pokročilém věku a na sklonku kariéry. Jeho hvězda nejvíc zářila už dřív, za napoleonských válek.

Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče se narodil 2. listopadu 1766 Třebnicích. Jeho otec Petr Eusebius hrabě Radecký působil jako císařský komoří, matkou byla Marie Venantie Bechinie z Lažan. Rodiče brzy zemřeli, ještě před smrtí ale syna poslali do Prahy ke jeho dědovi z otcovy strany aby studoval u piaristů v Panské ulici. Už ve 12 letech svého věku pak nastoupil na vojenskou akademii v Brně, nebylo to však bez problémů: nejdříve ho odmítli kvůli slabé tělesné konstituci. Ve studiích pokračoval ve Vídni a roku 1784 se ve věku 18 let stal kadetem u 1. kyrisnického pluku rakouské armády v Gyöngyösi.

Tvrdí se, že tehdy mu jakási cikánka věštila z ruku - a předpověděla fantastickou vojenskou kariéru. Věštba se brzy začala naplňovat: rychle stoupal v hodnostech a když roku 1788 vypukla válka s Osmanskou říší byl už nadporučíkem a stal se pobočníkem maršála Ernesta Laudona (1716 - 1790) - ano, toho Laudona, co ve známé lidové písni "jede skrz vesnici, má bílou čepici".

Katalyzátorem válečnické kariéry Jana Radeckého se stala francouzská revoluce, která vypukla roku 1789. Po popravě francouzského krále Ludvíka XVI. a královny Marie Antoinetty pocházející z rakouského vládnoucího rodu, se v Evropě vytvořila protifrancouzská koalice (tzv. první koalice). Francie brzy přešla z obrany do protiútoku a už v těchto bojích se osvědčil generál Napoleon Bonaparte. Později na sebe strhl moc, nejdřív jako první konzul republiky, roku 1804 se nechal korunovat francouzským císařem. Během své vlády vedl řadu dobyvačných válek, jimiž si podmanil prakticky celou kontinentální Evropu - ale současně znepřátelil většinu evropských zemí, včetně Rakouska. Tak se jeho životní dráha proťala s kariérou Jana Radeckého.

Do války Francie s první koalicí vstupoval Radecký v hodnosti rytmistra, končil na pozici velitele ženijního pluku. Mír po skončení této války uzavřený roku 1797 netrval dlouho: už o rok později Francie válčila s tzv. druhou koalicí skládající se z Velké Británie, Rakouska a Ruska. Tehdy se Radecký zúčastnil bitvy u Hohenlinden (rok 1800) jako velitel kyrisnického pluku. Třetí koalice, skládající se z Rakouska, Británie, Ruska a Švédska, která vznikla roku 1805 jako reakce na Napoleonovu korunovaci císařem, skončila bitvou u Slavkova, kterou Napoleon slavně vyhrál proti přesile. Rakousko se pak z koalice stáhlo a uzavřelo s Francií tzv. přešpurský (bratislavský) mír. Napoleon pak podnikl nevydařené tažení do Ruska, které jej značně oslabilo, což poražené evropské mocnosti povzbudilo k odporu a vytvoření další koalice, v pořadí už šesté.

Nakonec proti Francii stálo Rakousko, Prusko, Rusko, Anglie a Švédsko. Schylovalo se k rozhodující bitvě, která do dějin vešla jako bitva národů nebo také bitva u Lipska. Byla to také bitva, při níž se do historie nesmazatelně zapsal Jan Radecký jako hlavní tvůrce její strategie. Tou dobou byl náčelníkem štábu vrchního velitele rakouských vojsk generalissima knížete Karla Filipa Schwarzenberga.

"Jen tak můžeme Napoleona zničit, že ho ani chvíli nenecháme v klidu," představil Radecký základní myšlenku své strategie na poradě generálního štábu. "Musíme ho neustále unavovat dílčími srážkami, odepřít mu každý podpůrný prostředek a rozprášit všechny jeho posily dřív než se k němu dostanou. Musíme proto být na všech jeho cestách a naše armády rozestavit tak, abychom se včas dověděli o pohybu jeho hlavních sil. Naše dílčí jednotky se musí bojům pokud možno vyhýbat."

Radecký tím měl na mysli strategii, kterou je nutné uplatňovat dříve než dojde k hlavní bitvě. Napoleon se pohyboval na cizím území a byl závislý na zásobování a menších pomocných jednotkách, které byly zranitelné. Pokud se koaliční vojska po nějaký čas soustředí na ničení těchto jednotek a přerušování jeho zásobovacích tras, aniž by se dostala do střetu s Napoleonovou hlavní armádou, nepřítel začne rychle slábnout, zatímco jejich síla zůstane nedotčená. Teprve pak nastane vhodný čas na něj udeřit všemi silami najednou.

Radeckého taktika měla úspěch a Napoleon nacházející se tou dobou v Německu se brzy dostal do problémů se zásobováním i doplňováním stavů mužstva. Počátkem října 1813 koaliční velitelé dospěli k názoru, že čas dozrál a začali jej postupně obkličovat u Lipska. Nakonec tady proti asi 200 000 Francouzům stálo 330 000 Rakušanů, Prusů, Rusů a vojáků dalších národů.

Boj vypukl 16. října a zpočátku se pro koaliční síly navzdory přesile nevyvíjel dobře. Několikrát se zdálo, že Francouzi bitvu rychle rozhodnou v svůj prospěch už v tento den, právě při potlačování jejich útoků se několikrát vyznamenali muži vedení Radeckým. Pod ním během bojů padli dva koně a on sám byl raněn, ale vytrval na bojišti až do konce bitvy.

Bleskové vítězství bylo jedinou Napoleonovou nadějí na úspěch, ta se však nyní rozplynula. Bitva sice trvala až do 19. října, v dalších dnech už se ale stále víc projevovala převaha koaličních sil. Francouzům ubývali muži, střelivo, zásoby a několik jednotek sběhlo. V závěru bojů Napoleonova vojska zachvátila panika, mnoho mužů se utopilo při pokusu přeplavat řeku Elsteru. Celkem padlo 70 000 až 80 000 Francouzů a 54 000 mužů na straně koalice. Bitva znamenala definitivní obrat v napoleonských válkách.

V době míru, která následovala, se Radecký pokoušel reformovat rakouskou armádu, čímž si vytvořil řadu nepřátel a nakonec byl uklizen na post velitele olomoucké pevnosti. Zasloužil se o zvelebení města i okolí, mimo jiné nechal vysušit tamní močály. Vojenskou slávu si znovu vydobyl při italském tažení roku 1848, to už je ale jiná historie.

 

Jan A. Novák